Noční můra

5. května 2012 v 21:38 | Kulenka |  Everything
Když se Bella chystala ráno do školy, věděla, že tenhle den nebude obyčejný, že bude jiný než ostatní, ale nevěděla, co se přesně stane. Měla nachystáno. Sešla schody, aby se dostala do temné, černé, plísněmi oblepené chodby; hrůzu jí nadháněla už odjakživa, ale co mohla dělat, obula se a šla čekat před dům na autobus, který ji má odvézt do školy. Sotva došla, autobus přijížděl, otevřel dveře a Bella vstoupila. Rozhlédla se s pár učebnicemi v ruce a šla uločkou mezi sedadly. Dívala se, kam by si mohla sednout, ale z nějakého důvodu si na druhé volné místo každý dával batoh a díval se na ni vraždeným pohledem naznačující "Sem ne!!". Došla nakonec uličky, bylo tam jediné volné místo, které vždy naznačovalo být středem posměchu-nikdo neví, kde se ta pověst vzala-ale co jiného jí zbývalo. Posadila se. Všichni se otočili a začali se jí smát. Ten smích jí spíš připomínal děsivý smích klaunů, které nesnášela, bála se jich a vždycky, když je viděla nebo jen na ně pomyslela, se jí chtělo brečet. Jinak tomu nebylo ani teď. Schoulela se do klubíčka a začala brečet. Za pár minut, když vystupovala z autobusu a hleděla na svou školu, říkala si, co jí dneska ještě potká.
Došla do třídy jako šedá myš, které si nikdo nevšímá, ale když do ní vstoupila, čas jakoby se zastavil. Všichni se zase otočili a hleděli nad ní, jakoby měla nad sebou nějaký kouř, temnotu nebo něco, co ji hlídá, ale ona to nevidí. Aspoň jí to tak připadalo. Aji učitelka přehrabující se ve skříni tak působila. Sedla si na místo a vyndala si učebnice. V tom přišel její spolužák, George, opřel se rukama o její stůl, hodil na ni vržadedný pohled svýma černýma čočkama a prohlásil " Být tebou, dávám si majzla". Čekala, že ještě něco řekne, ale stačila odpovědět jenom "Ale..!" a George byl fuč i s jeho blbými kecy, kterých se měla Bella bát?!


Po hláškách nárážející na její osobu, po obědu, který na ni schválně vyklopila její největší sokyně Yaya, po tom, co na ni řvali snad všichni lidi ze školy, byla konečně doma. Doma v posteli. Zachumlala se do ní a brečela a ne a ne přestat. Brečela celé odpoledne v zamknutém pokoji a nikoho k sobě nechtěla pustit. Na otázky typu "Co ti je? Co se ti stalo, miláčku?" neodpovídala a nebo odpověděla "nic". Bylo kolem 6 hodiny večerní, měla hlad a tak se rozhodla, že půjde na večeri za rodiči, i když na jídlo moc chuť po tom dni neměla. Musela jít zase tou temnou uličkou, které se bála. Tentokrát se jí bála víc než kdy jindy, měla pocit, že ji někdo sleduje, že tam není sama. Něco cítila, ale nemohla přijít na to, co to je. A jídlo to určitě nebylo. Byla cítit zatuchlina a temnota.
Došla co kuchyně a rodiče na ni začali křičet, co se stalo, proč nepřišla dřív atd. Ona však nevmímala. Na ten řev vůbec neměla náladu, proto hned odešla zpátky do pokoje, bez jídla.
Přišla do pokoje, otevřela okno. Venku byl vítr a bouřka, měla ji ráda. Lehla si do postele a usnula, i když jí to chvíli trvalo, protože přes tu bouřku se usnout nedalo.
Byla půlnoc, přesně 24:00, byl na hřbitově, úplně sama. Její tiché, avšak v této době hlučné kroky jí děsily, děsilo jí vlastně úplně všechno, co se zde mihlo. Když se otočila, aby obhlédla situaci, zkameněla. Veliká hřbitovní vrata, mající na špičce černého-vlastně už šedozeleného havrana, se začaly pomaličku tevírat, vrzat. Připadalo jí, jakoby tam někdo byl, někdo v kápi a stále se k ní blížil, ale nebylo tomu tak. Tím více jí to děsilo, protože na zemi viděla jen obtisky od bot, vypadaly jak od holínek, ale stopy byly málo patrné, přesto se nedaly přehlédnout. Bella chtěla utíkat, ale nešlo to. Připadala si jako přibitá k zemi, protže se nemohla vůbec pohnout. Čím víc se to k ní blížilo, tím větší vlna potu z ní stékala, tím větší horko jí bylo a tím víc se jí chtělo brečet a volat o pomoc, ale nešlo to. Bylo to zhruba 5m od ní, blížilo se to rychlostí šneka, ale blížilo se to. Bylo to černé, průhledné, bez obličeje. Mělo to černý plášť, bylo to bez rukou...co jí tedy "pohladilo" po tváři? Byla zděšena. Najednou to odešlo. Oddychla si a myslela si, že se každou chíli zhroutí, ale ne. Obrátilo se to a přišlo to k ní ještě jednou, tentorkát blíž. Skoro měla pocit, že se jí to dívá skrz ní a někdy zase, že se jí to dívá do očí, ale ONO to žádné oči nemělo?! Přišlo to k ní ještě blíž a prohlásilo to v jazyce, ktrému nerozuměla "Sinu aeg on tulnud"-zděsila se a něco se v ní zlomilo, něvěděla co, ale v tuhle chvíli nevěděla vůbec nic.
Co v tuhle chvíli mohla dělat? Sama na opuštěným hřbitově, plném bílé husté mlhy, krájet by se dala, kde se rozhléhal každý její krok, co udělala, zatuchlinou to tam páchlo a měla pocit, jakoby se každou chvíli měla do země propadnout. K tomu jí na cestičku kamennou a děsivou, bílí měsíček svítil. Necítila se tam ale ani trochu dobře..kdoby taky jo? Bála se tam a chtěla se tam odsaď co nejrychlejsi dostat pryč. Šla chvíli po kamenné cestě, čekala, kam ji nohy zanesou. Z nenadání na ní vyskočila kupa zlých klaunů mající červené oči, bílo kolem nich. Začala křičet a mávat rukama, protože klauny nesnášela a měla z nich panickou hrůzu. Křičela ně ně, ať ji nechají být, ale nenechali, stále s ní točili v kruhu a smáli se na celé kolo.
Bylo ráno, 8 hodina ráno, vzbudila se a rodiče kolem ní.. Ptala se co se děje, co se s ní stalo, proč je tak zpocená..Rodiče jí odpovědli, že v noci strašně křičela a běhala po pokoji a mluvila neznámím jazykem. Vůbec nevěděla, co má dělat, protože srdce měla až někde v krku. Měla strach, byla vystrašená. Vůbec nevěděla, co to bylo..sen si nepamatovala, na jednu stranu byla ráda, ale na tu druhou věděla, že to bylo něco..něco jako její noční můra.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥Verča ♥TVD♥ ♥Verča ♥TVD♥ | Web | 5. května 2012 v 21:48 | Reagovat

pěkný blog!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama